Marná pomoc

rozepsáno | † 26. 10. 2010 | kód autora: fOO

 

 Další ,,jednodílák" (není to ten dlouho slibovaný :D nepovedl se a to ani trochu), tentokrát o lásce a (nečekaně xP) o smrti. Nevím jak se povede, takže čtěte jestli chcete. Pozn.: Neužívám moc přímou řeč, snad to omluvíte :D


Kapky deště tiše bubnují na okenní parapet. Sem tam se zableskne a zlověstně zahřmí. Ležím v posteli a koukám se do stropu. Přemýšlím nad ním, nad tím klukem, který se uměl tak kouzelně a přitom upřímně usmát. Jeho hnědé oči se vpíjely do těch vašich a soustředěně se dívají. Dívaly  se tak, jakoby nikdy neměly přestat. Nevadilo by mi, kdybych tuto kouzelnou chvíli zastavila navždy. V hlavě si to všechno promítám znovu a znovu, nedokážu na ten pohled přestat myslet. Zlověstně zahřmí a já leknutím nadskočím. Vzpomínám  na něj a po tváři mi stéká horká slza. Pláču...pláču pro něj.

Stalo se toho tolik. Možná to ani všechno nedokážu popsat. V naší základní škole, která se nachází v centu Prahy, přibyl nový spolužák. Přišel k nám do třídy, nikdo o tomto nečekaném příchodu nevěděl dopředu kromě naší třídní učitelky. Zazvonilo a do třídy vešel ředitel s novým spolužákem. Představil nám ho jako Tibora Siebera. To jméno jakoby se mi vrylo do paměti. Každý si ho prohlížel od hlavy až k patě a na něm bylo vidět, jak je mu to nepříjemné. Byl vysoký, statný, ani hubený ani tlustý. Vlasy měl černé a malé dítě by si mohlo myslet, že jsou skoro živé. Nejvíc jsem si ale všímala jeho očí. Nádherná čokoládová barva * a upřímnost z nich přímo vyzařovaly. Rty měl střední velikosti a nebyla chvilka, aby se z nich vytratil lehký úsměv. I na jeho oblečení jsem neshledala žádnou chybu. Košile a džínsy byly tak prosté a přesto se k němu nádherně hodily. Posadil se o dvě lavice přede mě a poslouchal pokyny učitelky. Ředitel mezi dveřmi popřál Tiborovi úspěšný začátek v nové třídě. Potom se vytratil. Dostal dlouhý seznam sešitů, které si má pořídit. Celou hodinu jsem z něj nespustila oči a i každá dívka z naší třídy na něj koukala. On zůstal úplně v klidu a lehký úsměv zůstal na jeho tváři až do konce hodiny. Zvonek ohlásil konec první hodiny a já jsem si ve spěchu zabalila vše do batohu abych ho ještě stihla. Na chodbě jsem se procpala až k němu a pokoušela se navázat konverzaci. Kupodivu se chytil. Měl nádherný hlas. Přívětivý a milý. Prohlížel si mě tak, jako já jeho na začátku hodin...

.... Úplně jsem zapomněla říct mu své jméno. ,,Promiň, jmenuju se Nina." Dodala jsem omluvně a on si mě zálibně prohlížel dál. Rudla jsem a proto jsem radši odešla ke své lavici, připravit se na další hodinu. Den ubíhal pomalu, kdykoliv jsem se na něj podívala, připadalo mi to jako bychom se už hodně dlouho znali. Byl to samozřejmě nesmysl. Míjely hodiny, plné zívání a nudy. Jen já a několik děvčat jsme byly na plno zaměstnané upíráním zraku na Tibora. Konečně nastalo poslední zvonění, já jsem si sebrala věci a rychle hnala za Tiborem. Ani jsem nemusela. Čekal opřený o zeď a mával na mě. Všechny dívky, které kolem něj chodily, se pošťuchovaly a hihňaly se. ,,Můžu tě někam pozvat, nebo mi dáš košem?" Zeptal se a na tváři mu naskočil šibalský úsměv. Začervenala jsem se a přijala jeho pozvání. Šli jsme do nedaleké kavárny COFFEE & COMFORT a cestou jsem poslouchala vše co mi Tibor vykládal. Hltala jsem každé jeho slovo a musela jsem se krotit abych nezačala slintat. ,,A tak jsme se museli přestěhovat sem, jsem rád, že jsem nakonec souhlasil, jinak bych totiž nepoznal tebe." Zakončil své vyprávění a já se tetelila blahem. Došli jsme ke kavárničce a našli si útulné místečko pro dva. Objednala jsem si capuccino (mé oblíbené) a Tibor tureckou kávu. Pochopila jsem podle jeho pohledu, že teď jsem na řadě já, kdo bude něco povídat. ,, V Praze bydlím už od narození, líbí se mi tady." To bylo vše na co jsem se zmohla. Mezi tím, nám servírka přinesla na stříbrném podnosu kávu a capuccino. Teprve teď jsem zaregistrovala zdejší ceny. Pro pána! Neměla jsem ani na to capuccino. Usrkávala jsem svůj nápoj a dělala si starosti, kdo to všechno zaplatí. On si s tím očividně hlavu nelámal. Vesele švitořil a povídal vtípky. Neklidně jsem se vrtěla na červeném sametovém polštáři, který byl přidělán na židličce. Dopila jsem cappucino a už se k nám hnala servírka. ,,Budete platit zvlášť nebo dohromady?" Optala se a Tibor kývl na to, že dohromady. ,,Dělá to rovných 300 ,- Kč." 

 

* Uznávám, že takový typ kluka jsem v životě neviděla ale vyvinul se z mé paměti jako můj dívčí ideál xD

bezkomentare.pise.cz 

 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.