Babička...

01. 10. 2010 | † 26. 10. 2010 | kód autora: fOO

 Další jednodílný příběh, opět z mé hlavičky :D napište jestli se líbí ,)

 

Měla jsem skvělou babičku. Dokázala mi vždycky poradit. Už jako malá jsem jí bezmezně milovala. Moje první slovo nebylo máma nebo táta ale babička. Samozřejmě jsem ze začátku neuměla ani pořádně to slovo vyslovit  a místo babička jsem říkala babišta. Chodila se mnou na procházky, hrála si se mnou, četla mi pohádky. Mamka na mě měla málo času, musela odjíždět na schůze a kolikrát musela až za hranice naší země. Proto jsem dost času strávila u babičky na chalupě, která ležela v opuštěném lesíčku. Pro potraviny jsme musely s babičkou chodit přes malý hájek aby jsme měly kratší cestu do vesnice, kde byly potraviny. Přemýšlela jsem často nad tím, jestli se tam babička sama nebojí, nebo jestli jí není smutno když tam zrovna já nejsem. Proto jsem chtěla prázdniny taky trávit s babičkou. Zvykla jsem si na ní tak, že jsem jí považovala za svou druhou mámu. Když jsem nastoupila do první třídy, měla jsem na krajíčku. Bylo jasné, že už nebudu trávit tolik času s babičkou. Máma mi řekla, že jsem už velká holka a proto mě odvezli od babičky zpět do Prahy. Bydlíme v panelovém domě v centru Prahy, kde jsem to nikdy neměla ráda. Necítila jsem se tady jako doma. Musela jsem pořád myslet na babičku, na čerstvý vzduch Krkonoš. Myslela jsem na ta rána, kdy mě sluníčko něžně lechtalo na tváři a probouzelo mě do nového dne. Také jsem vzpomínala na vůně čerstvě pečených buchet a na babiččin tenký prozpěvující hlásek, který se míchal s cinkáním nádobí, které právě myla. Ve škole se mi nedařilo. Jednou jsem se rozbrečela, protože mi jeden kluk zvrhl na výkres vodu z vodovek. Na tom obrázku jsem byla já s babičkou. Plakala jsem tak usedavě a volala babičku, že mě musela uklidňovat naše třídní učitelka asi hodinu. Když konečně nastaly Vánoční prázdniny, odjela jsem po Štědrém dnu za babičkou. Strašně moc jsem se těšila. Babička mě učila plést jednoduché šálky a malé svetříčky pro mé panenky. Teď jsem měla pro babičku upletený svetr, který byl z jemné šeříkové vlny. Strašně se mi líbila a hned jsem věděla, že to bude skvělá vlna pro výrobu dárku. Po nekonečné cestě jsem konečně vystoupila z auta a spěchala za babičkou do chalupy. Ona nás ale nepřivítala tak jako vždycky. Ležela v posteli celá bledá a nehybná. Vrhla jsem se k ní. ,,Babičko, babičko, co se ti stalo? Slyšíš mě? Babi to jsem já!" Třásla jsem s ní. Ona jen vzhlédla, usmála se na mě a řekla ,, Myslím Aničko, že už tady dlouho nepobudu. Doktor říkal, že to se mnou vypadá špatně. Mám zápal plic. Chtěli po mě abych si šla lehnout do nemocnice ale to jsem odmítla. Chci umřít tady a také si přeji, aby jsi tady se mnou byla Aničko." Koukala jsem na ní tak vyjeveně, že mě musel máma napomenout. Nevěřila jsem svým uším. Babička byla vždycky čilá a nikdy nestonala co já si pamatuji. Chytla jsem jí za ruku. ,,Babi, uzdravíš se nebo...

.... To bude zase dobrý." Drmolila jsem a začala brečet. Babička požádala mámu a tátu, jestli by nemohli odejít. Já jsem zůstala v místnosti s ní. ,,Jsi moje hodná holka viď?"  Řekla babička a pohladila mne. Potom pokračovala. ,, Teď mě dobře poslouchej. Vidíš támhle tu malovanou truhlu? Nesčetněkrát jsi se mě ptala co v ní je. Nikdy jsem ti to neřekla ale až umřu, chci aby si jí otevřela. Ale musíš u toho být sama. Ano? Slibuješ?" Kývla jsem. Ale stále jsem nevěřila, že by babička mohla umřít. Chytila jsem jí za ruku a dlouho mlčky jsme vedle sebe takhle zůstaly. Zdálo se mi, že babička usnula. Chtěla jsem aby si odpočinula a spala ale jak jsem jí takhle držela, její ruka začala být chladná a pomalu mi vyklouzávala z mé dlaně. Věděla jsem, co se stalo. Brečela jsem u babičky a prosila Boha, aby to byl pouhý omyl. Prosila jsem ho, aby se babička probudila a nic jí nebylo. Můj nejdražší člověk je pryč... Dočista pryč... Odjeli jsme hned druhý den a babičku jsme podle jejího přání nechali pohřbít na hřbitůvku ve vesničce. 

Asi po měsíci jsme se do chaloupky vrátili, abychom vyklidili všechny věci. Pomáhala jsem se vším a každá věc mi něco připomněla. Babiččin budík, babičku každé ráno budil, aby stihla udělat snídani, umýt nádobí  a zatopit v kamnech. Hrníček z kterého babička pila mi připomněl ty chvilky, kdy jsme s babičkou seděly u sebe a povídaly si. Babička u toho usrkávala kávu z tohohle hrníčku. Brýle mi zase připomněly knížky, křížovky, sudoku a různé hlavolamy, které babička luštila, když nemohla spát. Nemohla jsem dál a opět se rozbrečela. Do místnosti, kde byla truhla jsem ale nikoho nepustila. Večer, když si šla máma s tátou lehnout do ložnice, jsem šla do té místnosti sama. Měla jsem divný pocit a snad se i trošku bála ale slíbila jsem to. Otevřela jsem víko těžké dřevěné truhly. Šlo to trošku ztěžka, asi nebyla dlouho používaná. V truhle jsem našla babiččin deníček. Psala si ho, když byla stejně stará jako já. Já jsem ho ale nechtěla číst. Bylo to babiččino soukromí. Také tam bylo fotoalbum, když žila ještě s dědou který před patnácti lety zemřel na rakovinu. Listovala jsem v něm a prohlížela si babičku, která vypadala jako filmová hvězda. Byla moc hezká když byla mladá. Krásná byla i když zestárla i když měla pár vrásek kolem očí a na tvářích. Plakala jsem dlouho do noci. Jen jsem netušila, proč mi babička neřekla dřív co je v truhle. Dodnes i když jsem už dospělá, si na babičku vzpomenu. Na její laskavost a dobrotu. Nikdy na tebe nezapomenu babičko!!!


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.