I. Esme a její deník - 10.

28. 09. 2010 | † 26. 10. 2010 | kód autora: fOO

 -obrázek není-

Moc jsem se bála první noci, kterou jsem měla strávit v jedné místnosti s Willem. Rozhodl se totiž, že on bude spát na zemi a já v jeho posteli. Chvilku jsem se s ním hádala ale nemělo to cenu. Paní Lameová byla na mě moc hodná, obstarala mi do večera kartáček na zuby a půjčila mi své spodní prádlo. Bylo mi akorát. Na večer jsem dostala noční košilku a docela mi to slušelo když nepočítám moje špeky. Večeřeli jsme kuře s trochu oschlými brambory ale chtěla jsem být zdvořilá a tak jsem večeři chválila. Odebrali jsme se s Willem do jeho pokoje a já jsem se mu svěřila, že se bojím, aby sem nepřišel táta. ,,Neboj, je určitě někde na mol a bude mít problémy dostat se vůbec k vám domů natož sem k nám." To mě sice trošku utěšilo ale věděla jsem, co táta dokáže. Bylo tu ale spousta jiných problémů. ,,Wille ale uvědomuješ si, že tady nemůžu zůstat věčně? Dozví se to sociálka, nemám tady učení do školy a svoje věci. Možná by bylo lepší, kdybych se vrátila zpět domů." Řekla jsem Willovi a sklonila hlavu. ,,No tak, zvládneme to spolu, slíbil jsem ti to! Nech toho smutnění a jdeme spát." Nemohla jsem ale vůbec usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad vším co se včera a dnes stalo. Rozhodla jsem se, že se vrátím domů a to ještě dnes. Potichu jsem vyklouzla z postele a po slepu jsem napsala na papírek  ,, Nefungovalo to, vracím se domů, noční košilku a mikinu vám vrátím hned jak budu moct." Sebrala jsem se a vyšla na chodbu, prošla jsem zadním vchodem, kteý byl naštěstí jen na zástrčku. Utíkala jsem ulicemi a vyhýbala se opilcům. Konečně jsem doběhla k nám domů a vyšplhala jsem se do okna, které bylo ještě otevřené. To je aspoň vidět, jak jsem jim musela scházet. Zavřela jsem okno a plácla sebou na postel. Odstrčila jsem malou skřínku od dveří, které byly ještě zabarykádované a podívala se do obýváku. Viděla jsem tam jen Eve. Brečela, měla rozmazaný make-up a balila si věci do kufru. Na pravé tváři měla obtisk tátovi ruky. Musel jí bít. Seběhla jsem dolů a vyjekla jsem na Eve: ,, Co se stalo?? Ty odcházíš?"  Pohlédla na mě jako bych byla celou dobu doma. ,, Jo, už mám dost toho nechutnýho násilníka. Včera mi dal facku. Jenom proto, protože jsem připálila volský oka." Popotáhla a já jsem jí najednou obejmula. I když jsem jí neměla od začátku ráda, přišlo mi jí teď strašně líto. ,,Eve a můžu s tebou?" Zeptala jsem se.  Eve si přestala balit věci do kufru. ,, Myslím, že by to nebyl dobrý nápad, nejsem tvoje matka a táta by to mohl brát jako únos. Ale jestli chceš, zavolám na sociálku a můžou tě odvézt do děcáku. Vlastně mi to přijde rozumnější než aby jsi tady s ním schnila." Odpověděla mi Eve a pokračovala v balení. ,, Ne! Ani náhodou." Zakřičela jsem. Eve ale nejspíš neposlouchala a už zvedala telefon. Vyškubla jsem jí ho a mrštila s ním o ze...

.... Už nebyl k použití. ,, No to nevadí, mám ještě starýho mobila." Eve nevzrušeně vytáhla další telefon. Utíkala jsem do pokoje a křičela za ní, že chci jít sní a do žádnýho děcáku mě nikdy nikdo nedostane.

Ale bylo to marné. Táta nepřišel ani ráno. Eve dělala snídani a já jsem na malou chvilku doufala, že si to rozmyslela a zůstala doma. Ale omyl. ,,Dobré ráno Esme, paní od sociálky tu bude za dvě hodiny. Musíš si zbalit." Řekla Eve a opět popotáhla. ,,Já nikam nepojedu, chci zůstat tady!" Začala jsem brečet a hlučně vzlykat. Eve mě hladila po vlasech a přichystala snídani na stůl. ,, Ale ano, bude to pro tebe nejlepší. V týhle díře nemůže vyrůstat dítě." Vysvětlovala. Snídani jsme dojedly mlčky a já odkráčela do pokoje všechno si zbalit. Došlo mi, že je úplně zbytečné se ještě prát s tou bábou od sociálky. Všechno jsem měla zabalené za půl hodiny. Deník, kartáček, pár kusů oblečení, plyšáka, učení a  pár knížek. V půl jedenácté přijela... Chvilku se bavila s Eve a radila jí, jak se má dále zachovat a také jí dala podepsat pár papírů. Potom jsem slyšela stoupání po schodech. Otevřela dveře do mého pokoje a za ní stála Eve. ,,Ahoj drahoušku, jsem slečna Portmilová a jsem tvá nová sociální pracovnice. Teď pojedeme spolu. Můžeš se jít rozloučit s mamin... ehm s Eve." Obejmula jsem Eve a dala jí pusu. Ona se zase rozbrečela a popřála mi hodně hodně štěstí. Brečela jsem taky. Slečna Portmilová mi pomohla s kufrem a já nasedla do auta vedle ní. ,,Tak na shledanou a držte se!" Řekla slečna Portminová a Eve jen přikývla a zamávala mi. Mávala jsem taky jako blázen. Byly jsme na cestě do Moon Hill. A jak to dopadlo? Zapomněla jsem se rozloučit s Willem a strašně jsem toho litovala. Číslo a ani adresu jsem na ně neměla a tak skončila moje první láska. Vešla jsem do budovy která měla tvar krychle a nepřipadala si tak, jako bych měla začít nový život... Nevím asi už nikdy nový život nezačnu...

 

Tak to by byl konec první řady o Esme. Další příběhy začnou ... nechte se překvapit. Doufám, že se vám tahle řada líbila.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.