Příběh od Julie

25. 07. 2010 | † 26. 10. 2010 | kód autora: fOO

 1. Krev a pád

Bydlela jsem se svou babičkou v jejím domě hluboko v lese. Od té doby co jsem začala chodit do školy jsem musela každý den chodit 1km lesem od baráčku až k autobusové zastávce a od autobusové zastávky až k našemu baráčku. Babičku jsem milovala nadevše na světě, ona nepatřila mezi ty sedmdesátileté babky, které nadávají jak je vše drahé a jak je dnešní mládež nevychovaná. Vždy pro mne měla velké pochopení, respektovala mé potřeby a přiznám se, že mne i rozmazlovala. Žilo se nám skvěle dokonce jsme s babi měly i takovou svoji zašívárnu ? náš dům byl postavený pod místnímy skalamy a právě na jejich vrcholu jsme našli útočiště. Byl to takzvaný sráz smrti, který se nám zalíbil, postavili jsme si tam jakousi ,,lavičku,, a časem jsme tam začali pořádat i pikniky. Pikniky jsme dělali s tématikou, já milovala červené, protože to jsme měly jídlo a pití z jahod, mích oblíbených červených lízátek ,,Baroo,, či červených bombonů, nebo jsme měli červená jablíčka a to vše mi moc chutnalo,ale také jsme měli šunkovou pěnu, kterou upřímně nenávidím a tu jsme si mazaly na chleba který jsme si doma upekly a přidaly do něj červené barvivo. Když babička dostala důchod tak koupila i trochu krevet, které prodával jeden čeho-řek na náměstí. Ovšem na červených piknicích toho bylo mnohem víc, ale to by mi dalo celou večnost vše vyjmenovat. Další téma které jsem milovala bylo čokoládové a myslím, že vám nemusím vysvětlovat proč. Ale nejvíc jsem milovala pikniky s cizokrajnou tématikou, to jsme koupily sushi, čínské nudle, zázvorové sušenky (mé nejmilejší na světě), řecké gyrosy, hot-dogy, hamburgery, hranolky, halušky s brinzou či ,,šnicle,, a mnohem víc. Zkrátka jsem se s babičkou měla jako v ráji. Toto bydlení od civilizace sice mělo i jisté nevýhody,třeba když mne babička vodila do školky, tak jsme musely vstát už v 5 ráno, abychom došly včas do vzdálené školky nejbližšího města. S mou rychlostí jsme do školky došly před šestou a občas mne i babička vzala na ramena abychom vše stihly. Protože v té době babička ještě musela do práce, pracovala na poli. Školku jsem neměla moc ráda, děti pro mé fantazírování neměly takové pochopení jako babička a když jsem si chtěla s nima hrát nějákou hru tak se ušklíbly a odešly, nebo mi nadávaly... musím uznat, že některé hry byly skutečně podivné, ale někdy ke mně byly děti opravdu hnusné. Ale pořád byly lepší než vychovatelky, divím se, že jsem z nich neměla trauma... Když jsem jim třeba řekla, že jsem se počůrala, začaly se mi smát a zesměšňovat před všemi a pak si mne odvedly a zavřeli do komory nevím přesně na jak dlouho, v té době jsme ještě neuměla hodiny,ale vím že to byla celá věčnost. Nevím proč jsem to nikdy neřekla babičce. Ale jednou mne zapomněly a když přišla babička musely mi otevřít a když to babička viděla, rozhodla se, že to jen tak nenechá. Také nenechala, přendala mne do jiné školky a stěžovala si na ně, dostaly jsme drobné odškodné. Nebylo to nic moc, babička zaplatila účty a protože to vlastně byly moje peníze, udělaly jsme si hezký den, ráno jsme odešly do vesnice a odjely autobusem do velkého města poblí...

.... Nejdříve jsme si v kavárně ,,Měděný vak,, daly míchaná vajíčka, babička si dala kávu a ještě jahodovo-meruňkový dortík. To já jsem si neskromně objednala ještě čokoládový maxi ? dortík, neměly má oblíbená lízátka, tak jsem si vybrala jakési v duhovém alobalu, pak mini-bomboniérku, která byla zabalena v krásném zlatém obalu, koblihu Donuts a koktejl ,,Objetí pláže,,. Nejdříve jsme se pustily do dortíků, které jsme si s babičkou v půlce vyměnily koktejl který jsem připíjela mi víc chutnal s babiččiným dortíkem, pak jsem si dala lízátko, krásný duhový obal jsem si schovala na památku, babička usrkovala svou kávu zatímco já jedla Donutku. Bonboniérku jsem si schovala na konec, nejdříve jsem opatrně přejížděla po krásném hebkém obalu a pak jsem opatrně začala rozvazovat nebeskou, hedvábnou mašli. Abych se dostala k bonbonům, musela jsem se prodrat pro změnu stříbrnou krabičkou. Když se mi ji konečně podařilo otevřít uviděla jsem takový zvláštní papír, položený na bonbónech, věděla jsem, že ho bonbony na sobě mají,ale tenhle byl jiný, takový zvláštní... krásným starobylím písmem, na něm bylo za sebou napsáno Lancelote. Chtělo se mi na to jenom dívat a dívat jak to bylo krásné, ale pak jsem si vzpomněla, že se něco skrývá i pod touto nádherou. Nejdříve jsem opatrně krabičku vzala a silným nádechem mi pronikla nosem lahodná vůně karamelu, jahod, ořechů a samozřejmě černé a bílé čokolády. Začaly se mi sbýhat sliny. Opět jsem položila krabičku na stůl a rychle sejmula ten zvláštní papír, jestli jsem si dosud myslela, že to nemůže být lepší, tak jsem se, ale šeredně spletla, všechny představy o vzhledu bonbonů se rozplynuly jako mlha na oceánem. Bylo tam okolo dvaceti bonbonů a všechny byly úchvatné. Byly tam ve tvaru srdce s jahodovou polevou, čokoládové ve tvaru čtyřlístku, kulaté s jahodovou, mřížkovanou polevou, poté tam byly ,,záhadné,, ve stejných zlatých obalech jako byla na vrchu bonboniéra, také ve tvaru polosoudku, ale ty měly rumovou náplň a moc mi nechutnaly, pak tam byly s bílou čokoládou v různých tvarech, polevách, náplních a některé i s oříšky či mandlemy. Ovšem nejvíce mne zaujal jeden bonbon uprostřed ? byl ve tvaru zlomeného srdce, z pola s bílou čokoládou a z pola s černou, uprostřed byl ořech a navrchu byly jahodová a karamelová poleva. Nabídla jsem babičce, která ještě pořád pila svou tureckou kávu. Jedly jsme je dlouho a pomalu, zkrátka jsme si je vychutnávaly, babičce nejvíc chutnaly rumové a ty zabalené v alobalu, mně nejvíce s bílou čokoládou a jahodovou polevou, naschvál jsme to zlomené srdce nechaly na konec, ale pak jsme nevěděly která ho má sníst, já chtěla aby si ho vzala babička, ta říkala, že je to koupené za mé peníze, na čemž něco bylo,ale nakonec jsem si ho vzala, ukousla ho podél, aby babičce zbyla půlka z obou druhů. Nakonec jsme se shodly, že tento byl nejlepší a že si tuto bonboniéru musíme koupit cestou zpátky. Poděkovaly jsme a zaplatily. V dobré náladě, jsme vyšly z kavárny a zamířily k přechodu moc jsme nevnímaly, spíše jsme snily a usmívaly se jedna na druhou, na co bychom měly vnímat ten zaprášený svět když se máme společně tak skvěle v hlavě mi zní rajská hudba a v myšlenkách běháme s babičkou na květinové louce v slunečný den i když ve skutečnosti babička běhat nemůže. V tom se mi zarazí snění a slyším jekot, padám k zemi, rozhlídnu se a vidím krev....
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Přijde vám příběh od Julie originální? Chcete aby se Julie stala redaktorem blogu?? Hlasujte v anketě v menu!!

...


...

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.