I. Esme a její deník - 4.

08. 08. 2010 | † 26. 10. 2010 | kód autora: fOO

 OBRÁZKY JSOU MÉ!!!!

Baví se s Willem

Nevěděla jsem, jak bych se mu mohla vyhnout. Viděl mne už z dálky. Horlivě na mě mával a utíkal ke mě. ,,Jéé ahoj!." Choval se jako kdyby jsme se znali už od narození. ,,Ahoj." Řekla jsem a znovu se zarděla jako včera. Chtěl se znovu rozpovídat ale já jsem ho včas zastavila. Teprve teď si všiml jak vypadám. Hned mu došlo co se asi včera večer stalo. Ptal se mě, kdo mi to udělal a ještě na hromadu jiných věcí. Měla jsem pocit, že se mu můžu svěřit se vším. Zajímavé. Ale co, pověděla jsem mu vše od svého narození až po tuhle dobu, jako on včera mě. Pozorně poslouchal a odpovídal mi. Doprovodil mě zase až ke dveřím a omlouval se jako blázen a dával si za vinu to, co se mi včera stalo. Řekla jsem mu, aby se tím netrápil, že táta byl takový vždycky.

Doma byla jen Eve. Zabručela jsem ahoj a pospíchala do svého pokoje. Zamkla jsem se a vzala si prášek proti bolesti hlavy, který mi daroval Will. Když se mi trošku ulevilo, dala jsem se do práce domácích úkolů, abych si vyžehlila ty dvě poznámky. Rozhodovala jsem se, kdy o tom řeknu tátovi. Koukal z toho další nářez. A nakonec jsem usoudila, že to nechám být. Nestojím o to, dostat znovu na to bolavé místo a vypadat ještě mnohem hůř než teď. Když jsem si dodělala domácí úkoly a naučila se na zítřejší test, sešla jsem dolů do kuchyně a ukradla čtyři rohlíky, krajíc chleba, půl litru coly a dva bonbony. Rychle jsem pádila do svého pokoje ale zakopla jsem o své vlastní nohy jak jsem pospíchala. Cola se vylila, rohlíky byly obalené prachem, bonbony se ztratily, a chleba byl na tom stejně jako rohlíky. Odřela jsem si kolena a lokty. Už toho na mě bylo moc a rozbrečela jsem se. Eve vyjekla když viděla tu spoušť a nařídila mi, abych to okamžitě uklidila, než přijde táta. Pospíchala jsem a šmudlala jsem černou skvrnu na koberci, kterou zanechala cola. Rohlíky a chleba jsem vyhodila do koše a o bonbony jsem se nestarala. Zamkla jsem se znovu ve svém pokoji. Bylo mi špatně. Hlava se opět rozbolela i přes prášek, který jsem měla v sobě. Všechno mě bolelo a měla jsem hlad. Až do večera se nic nedělo. Eve šla pryč. Nenechala mi ano nikde vzkaz. Vyrabovala jsem ledničku a všechno jsem pro jistotu snědla v kuchyni. Vzala jsem si do zásoby nějaké ovoce a natočila si vodu do flašky, kterou nosím do školy. Musela jsem to udělat protože jsem tušila, že až přijde táta, bude určitě opilý a když zjistí, že Eve není doma, bude to ještě horší. Umyla jsem se ve vaně, kterou jsem si musela před použitím vypískovat. Poté jsem se zamkla ve svém pokoji a ještě jsem před nanosila těžké věci ke dveřím, aby je nikdo nemohl otevřít. Až teď jsem se cítila bezpečně. Teď sedím, a píšu si do deníčku. Hodiny ukazují půlnoc a doma stále nikdo není. Doma jsem sama samotinká a začínám se tu bát. Kdybych si aspoň mohla zapnout televizi ale tu my nemáme. Asi půjdu spát. Ale když zhasnu je to tady ještě tajemnější a tišší než normálně. Slyším chrastění klíčů v zámku. Uf, už je někdo doma!

Byl to táta. Včera přišel přesně jak jsem říkala opilý. Nadával a křičel. Naléval si v kuchyni vodku a stěžka oddechoval. Potom jsem slyšela, jak vrávoravě stoupá po schodech, vedoucích k mému pokoji. Zatajila jsem dech a rychle zhasla lampičku. Nemohl se do mého pokoje dostat. Vyhrožoval, že rozbije dveře jestli neotevřu. Ale já se bála, že by byl schopný mne zabít. Neotevřela jsem... Když se chtěl rozběhnout proti dveřím, stratil  rovnováhu a skutálel se ze schodů. Pak bylo ticho. Bála jsem se, jestli se mu něco nestalo ale neodvažovala jsem se vyjít až do rána z pokoje.

 

Pokračování příště

 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.